Slza Třebíč - HBC Jundrov 0:4 (0:1,0:2,0:1)

     Já se do Třebíče vyloženě těšil. Hned jak jsme zastavili, už jsem se hrnul do nově opravených šaten. Ostatní se tvářili trošku zklamaně z nedostatku místa i absence našeho oblíbeného pavouka, ale já chápal citlivost přestavby a byl rád za zachování ducha třebíčské šatny.

     Abych si neušpinil oblečení, dal jsem si ho na zem a začal se převlíkat. V přeplněné šatně vládla dobrá nálada a všichni se těšili, co náš skvělý trenér vymyslí tentokrát. Nezklamal. Budeme hrát na 3 obránce a 3 útoky. Vysloužilovi tady mají rodiče (Kuba i děvče), tak ať jsou hezky spolu, že.

     A už se hraje! Jsme lepší a po dvou třetinách vedeme 3:0, kdy všechny branky zařídili právě Kuba s Honzou. Rodiče se dmuli pýchou a ani tržná rána na nose jejich staršího syna je nerozházela.

     Asi pět minut před koncem dobíhá Ríša s domácím útočníkem do rohu za naší branku. Domácí hráč je o krok vzadu a díky rychlosti a škobrtnutí padá na zem u mantinelu. Tam mu ještě Ríša přiklekává skrčené nohy, což z úhlu od střídaček možná vypadá, že mu jde po hlavě (fakt ne). Domácí omladina se vyřítí ze střídačky a snaží se vyhrát aspoň šarvátku, když už ne zápas. Většina se prát nechce, ale domácí "kapitán" je jiného názoru a tak odchází střízlivět do šatny ještě před koncem zápasu. Hra pokračuje 3 na 3 úplně jako v televizi. Novinka paní Vysloužilové, která chce zápas skrečovat, protože má, jako každá správná máma, starost o svá mláďata, se naštěstí neujala. A tak může zapomenutý Maho zvýšit ještě na 4:0 a je to - jede se domů.